Saila se šla projít k jezeru. No z ničeho nic zaslechla známí hlasy. Nevěděla komu patří tak se za nimi rozběhla. Když hlasy silneli zpomněla si na své rodiče. To jim patřili ti hlasy! Ale pak se zastavila. Vždyť její rodiče jsou mrtví jak ji můžou volat? A pak se to stalo. Před sebou uviděla stát svoje rodiče. Zůstala v šoku když na ní promluvili. Byla v šoku ale taky byla moc šťastná že zase vidí své rodiče. No pak se probudila. Byl to jen sen. Moc krásný sen. A pak celý den přemýšlela či se jí nezjevili aby jí něco vzkázali. A teď jen čeká jestli se jí ten sen znova vrátí a znova v něm potká své rodiče.

Ithial probudily první ranní paprsky, celou noc nemohla spát, trápilo ji, že nedokáže ani jednou držet jazyk za zuby. Své vlastní sestře řekla něco, za co by se nejradši do země propadla a už z ní nevylezla. To co jí řekla, se snad nedá pochopit jinak než že je Ikari mizerná alfa, věděla, že rozhodně není, nemohla si to, co chce říct rozmyslet, musela to vypálit hned a bez uvažování? Přemýšlela jak se jí omluvit, na nápravu už bylo pozdě, příliš pozdě. Něco jí napadlo, sice jednoduchého a skromného, ale bude to něco. Vylezla z nory, protáhla se a vydala se na lov, ale ne zajíců či srnek, květin. Byť už byl rozhodně podzim, snad někde nějaké co za to stojí, budou.
Pomalu procházela Madenem a prohlížela si zem a porost na ní, pár obstojných kvítků nalezla, ale nebylo toho zrovna moc, to málo opatrně uložila do své nory a vydala se dál. Její další kroky mířily na kopretinovou louku, tak snad toho bude víc, i když v tom moc nevěřila. Cestou ještě uškubla pár kvítků, lučních bylin, které neznala názvem, ale účel splní. Na louce samotné bylo kopretin poskromnu, tedy, bylo jich tam dost, ale těch perfektních co hledala moc nebylo. S tlamou plnou květin se zase vracela do své nory, aby je přihodila na kupku.
Zase z nory vyklusala, tentokrát směrem k vřesovišti, tam fialového vřesu bude dost, i teď, navíc se fialová barva teď hodí. Její doufání v horu vřesu jí nezklamalo, bylo ho tam až, až. A protože vřes jí neuteče, dostala náladu se proběhnout po vřesovišti, které se k tomu přímo nabízelo. Vyběhla, vítr jí čechral srst, cítila jako štěně a všechny její starosti se ztrácely v ubíhajícím větru. Zahlédla i divoké koně, ta svobodná a překrásná stvoření. Zastavila a vydýchala se, pustila se trhání vřesu, za chvíli měla vřesu dost a vracela se zase do nory a pak hledat dál.
Mířila na poslední místo kam potřebovala – Zátoka přechodu. Tam toho co hledala, nebylo moc, jen pár mušlí a těch tam bylo vždy dostatek, takže se brzy zase vracela zpět do Madenu. Nohy jí bolely, ale chtěla mít dnes hotovo, navíc zítra by už byly květiny povadlé.
Postupně všechno nanosila před noru Ikari a dala se do práce. Svou, ne zrovna silnou magii ohýbala stonky tak aby vytvářely nápis, okolo vyskládané mušličky do tvarů květů třešní a vřes.
Před norou její sestry se skvěl nápis, nápis
PROMIŇ


Vše nejlepší :3

Díky :3 180 solonů

Větve se v mírném větru kývaly, půda byla vlhká po dešti, a přesto tato kombinace nezabránila Izeryho dobré náladě. Vystrčil hlavu z jeho doupěte zkontrolovat, zda je čistý vzduch. Poté se ještě naposledy otočil na Lísku, která ještě stále spala. Dokonce jí pořád v tlapách ležel její (kdo ví proč) milovaný klacík. Moc nechápal, co na něm tak úžasného vidí, ale raději se neptal.
Pomalu se vyplížil pryč spolu s pokladem v tlamě a nadšeně při tom mával ocasem. Plánoval totiž pro Lísku hru spočívající v hledání onoho pokladu, co nesl. Tuhle hru hrál často, když byl ještě malý a tak doufal, že i Lísku by třeba mohla zaujmout. Zároveň však chtěl trochu zlepšit vztah mezi nimi a věnovat jí čas, protože si občas připadal vážně uboze ohledně jeho chování vůči ní. Formou hry tak chtěl vyjádřit, že mu nevadí s ní trávit čas a starat se o ní, i když se toho ze začátku tolik obával. Teď už se ale zaměřil na plánování trasy.
Jelikož to byla první hra, tak jí nechtěl dělat příliš náročnou a zdlouhavou. Udělal tedy deset úsporných kroků směrem k mladým břízám, kde do jedné vyryl malý křížek. Od břízy vyměřil dalších deset kroků, kde další strom obdobně vytvořil další křížek. Takhle postupně pokračoval a tím vznikala cesta. Jako cíl si určil pařez, do kterého opatrně vsunul poklad, což byl černo-červený kamínek, který byl tak zaoblený, že se snadno kutálel. Sám ho v jeho domovině našel a hrál si s ním. Snad by jí taky mohl udělat radost… Poté vedle pařezu nanosil spadané listí, až po chvilce vytvořil velkou hromadu. Oklepal se, aby dostal alespoň nějaké ty kusy bahna ze srsti pryč. To bude celé zakončení hry. Pousmál se při myšlence, že hromádka dlouho nevydrží, sám měl velké nutkání do ní skočit. No, přeci jen proč si sám taky bezstarostně nehrát?
Poklusem se vydal zpátky za Lískou a v hlavě si rozmýšlel zadání úkolu. Přeci jen uvedení hry je zásadní pro její úspěch. Při běhu se ani moc nezadýchal, jelikož to opravdu nebylo moc daleko. Kousek před doupětem zpomalil a poté si to nadšeně napochodoval dovnitř vzbudit Lísku.

Kjůt
180 solonů

Ithial se probudila v opuštěné noře, kterou si včera vyhlédla, toužila se projít, objevovat další krásy Ellenisu. Sluneční paprsky prosvítaly skrze listy stromů Madenského lesa, ptáci zpívali a daňci se pokojně pásli. Protáhla se a oklepala ze sebe trochu hlíny, která na ní napadala ze stropu nory. Vykročila, kvítky byly ještě mokré od rosy, celá atmosféra v Madenu přímo kouzelná, jako by to byl jen sen. Jako svůj dnešní cíl si stanovila jezero u kopců, na tom místě byla jen jednou, nedlouho poté co se přidala do smečky, tak proč ho neprozkoumat pečlivěji?
Její cesta vedla přes Pás, pomalu kam se podívala, viděla veverku, dostala na nějakou trochu chuť, ale usoudila, že když včera měla toho srnečka, dnes se nemusí nervovat s lovem. Pokračovala dál, přes severní kopce, sluníčko jí hřálo v kožíšku, sice už nebylo nejsilnější, ale přeci. Konečně došla ke svému cíli, rozprostíralo se před ní jezero.
Bylo snad ještě krásnější, než si ho pamatovala, hladina byla jako zrcadlo, takovou hladinu v životě nespatřila. Přistoupila k vodě a uvědomila si, že má vlastně žízeň, sklonila se a napila, vody byla příjemně chladivá. Když zvedla hlavu, všimla si kruhů na hladině směrem od místa, kde stála. Vypadalo to tak kouzelně, ty slabé vlnky se nesly po celém jezeře a postupně sílily, až narazily na protější břeh a voda byla zase klidná. Vydala se okolo břehu, toužila obejít celé jezero, na některých místech rostly rostliny závislé na vodě, rákosí, orobinec a i další, jejichž jména neznala. Lehce ševelily a šepotaly, přitom vítr nefoukal. Nechala to být, nač uvažovat o zákonech přírody, když je tu okolo tolik krásy k poznání.
Došla až k té červené věci připomínající bránu, určitě to nebyla práce vlků, spíše lidí nebo někoho jiného? Tak či tak, tahle věc dávala jezeru něco víc, něco co ho odlišovalo od jiných jezer, něco co ho dělalo jedinečným. Na chvíli se na tom místě uvelebila, poslouchala ptačí zpěv a přemýšlela, třídila si myšlenky. Uvažovala o té události, co se před nedávnem stala, o tom jak najednou chce mít Ikari všechny vlky v Madenu, jestli se neblíží nějaká hrozba. Z celého toho víru myšlenek jí vytrhl odlesk, zlatavý odlesk na druhé straně jezera.
Moc dlouho nečekala a vydala se kvapným tempem na to místo. Čím byla blíž, tím její zvědavost rostla. Konečně byla tam, nejdřív se ale musela prodrat houštím, trny jí i přes srst škrábaly, bylo to těžké, ale jinak by jí to pořád zevnitř žralo, že se tam nepodívala. Dostala se přes houštinu a spatřila něco o čem nikdy v životě ani nesnila. Zlaté kvítí, ne žluté, ale opravdu zlaté, kovově lesklé a přitom cítila, že je živé. Nic tak krásného ještě neviděla, tohle musel být sen, ale… ty škrábance nasvědčovaly opaku, musela to být skutečnost.
Bylo to tak podivné, a ještě zvláštnější bylo to, když to lehké ševelení začalo dávat smysl, jakoby na ní mluvilo svou tichou řečí, bylo to jako varování, kvítí říkalo, že se něco blíží. Ale co, to nevyzradilo, pokusila se květin zeptat, ale dál jen opakovaly slova o nebezpečí. Najednou začala veškerá příroda okolo ní šepotat ta slova, Ithial si myslela, že jí praskne hlava a najednou se sesunula na zem, možná upadla do bezvědomí, možná usnula, jak se to stalo, to nevěděla ani ona sama.
Když se probrala, ležela zase v noře v Madenu. Ptáci zpívali, sluneční paprsky svítily skrze listy stromů a jediné co nasvědčovalo tomu, že to nebyl sen, byly škrábance od trní a jeden zlatý okvětní lístek.

Aaawww, naisu, ukončení jak kdybych to psala já. :D 180 solonů

Těsně před svítáním, kdy obloha byla ještě celá černá, se Izery tiše plížil lesem. Snažil se vzpomenout si, kde to jen v předchozích dnech narazil na ten strom s vyčuhujícími kořeny? V hlavě měl totiž představu vytvořit podobné doupě, jaké v minulosti obýval se svou rodinou. V té tmě se mu však hledalo poněkud špatně, ale nechtěl se vzdát. Přemýšlel, kde se všude pohyboval a pomocí několika záchytných bodů, která si pamatoval našel místo, které hledal. Před ním se tyčil vysoký starší dub v dobrém stavu, jehož kořeny na několika místech vyčuhovaly ze země a plazily se po ní jako hadi. Bylo to perfektní místo. Nedaleko protékal potok a dál tu pak bylo několik bříz těsně stojících u sebe, takže ho perfektně kryly. Nejdřív si strom několikrát obešel a hledal, kde bude nejvýhodnější místo pro jeho doupě. Pak si vybral prostor mezi dvěma mohutnými kořeny a začal kopat. Zadníma tlapama se zapřel a předními postupně odstraňoval vrstvy zeminy. Ze začátku to šlo lehce, ale čím hloub se dostával, tím víc síly musel použít. Občas si taky musel poradit s kořenem, který mu bránil v pokračování, takže byl donucen použít i zuby. Takhle kutal už nějakou tu dobu, sluníčko mezi tím začalo vylézat a on začínal být vyčerpaný. Oklepal se a vyrazil k potoku se napít. Teď, když už viděl pořádně na cestu mohl běžet rychleji a nemusel se bát, že by zakopl. U potoka se napil z čiré vody, trochu si v proudu smyl z tlap hlínu a podíval se i po něčem malém k snědku, protože včera nic nejedl. Poté se svaly do trávy a na chvilku si dovolil zavřít oči. Nakonec se ale po menším odpočinku zase vrátil k rozdělané práci. Znovu začal odhrnovat hlínu a za ním se postupně tvořila další hromada hlíny a kořenů. Když už mu přišlo jeho nové doupě dostatečně prostorné, aby se do něj vešli určitě tři vlci, odházel všechny hromady ven a následně udusal zem uvnitř. Vylezl ven a podíval se na své dílo. Usmál se a po dlouhé době se cítil spokojený se svou prací. Přeci jen se mu podařilo vytvořit perfektní domov.

100 solonů, šikulka :D

Procházel se po celém území a hledal známky nějakých nesrovnalostí. Cokoliv, co by mu napovědělo, co se chystá. Možná už to propuká, to zatím nikdo nevěděl. Po dlouhé debatě s Juliem, elleniským válečníkem ve výslužbě, nabyl dojem, že smečka není připravena odolat útoku ať už fyzickému či magickému. Ikari už dlouho neviděl, nevěděl, jestli se na něj naštvala, že ji neposlechl a nenásledoval. Od toho dne už ale uplynulo spoustu vody v řekách, takže usoudil, že Ikari má na práci lepší věci. A on taky. Procházel se nebezpečnou hraniční plochou téměř neslyšně. Byl zabrán do vlastních myšlenek, že téměř "přeslechl" to hrobové ticho. Nebylo to něco, co by se tu vyskytovalo často. Ano, byl tu klid a ticho, ale ne tohle ticho. Mrtvolné ticho, nic se nehnulo. Jako by se zastavil čas. Na zádech se mu naježila srst. Čekal nezvaného hosta. Potichu procházel lesem, smysly napnuté k prasknutí. Uvnitř sáhl i po magii. Náhle lesem zadul silný poryv větru. Raven trhnul hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se mu, že ve stínech stromů zahlédl pohyb. Zahlédl blyštivě žluté oči. Nebo byly zlaté? A v tu ránu byly pryč. Raven nečekal a rozběhl se. Slyšel svištění, viděl zářivou srst, slyšel šum křídel, ale nemohl vetřelce zaměřit. Běžel za ním tak dlouho, až měl pocit, že vetřelec se pohybuje stále po kružnicích kolem něj. Zastavil a zavrčel. Vlk se zastavil. Raven se k němu otočil čelem a … sotva popadal dech. Naproti němu stál nádherný bílý vlk se zlatýma očima, které se znenadání změnily na černočerné. Než stihl Raven cokoli říct, vlk použil svou magii a celým Pasem prohnal silný vítr. Raven musel sklonit hlavu a chránit se před větvičkami. Když hlavu narovnal, vlk by pryč. Vítr ustal. Na místě, kde vlk stál, bylo zvláštním písmem napsáno:

ELLENIS NÁS POTŘEBUJE, KDYŽ NÁS ODMÍTNETE, VYPLNÍ SE VŠE V TVÉ MYSLI.

Raven měl co dělat, aby ihned nepropadl panice. Uvnitř prožil šok, obrazy, které viděl u Zátoky, se mu vrátily. Zavrčel a pokusil se je zahnat. Nešlo to. Ten vzkaz byl určen přímo jemu. Musí svolat celou smečku a vše jim říct. Nedá se nic dělat, Irisen má první vážný problém. Tak brzy po svém vzniku. No, vypořádají se s tím. Mohou jen doufat, že ten záhadný vlk a jeho přívrženci neuškodí víc než předtucha. Raven se vydal rychlým během domů.